Moje estranky

Max Payne II - The Fall of Max Payne

Pokračování úspěšné akční podívané je konečně tady. A s ním i další pořádná porce vystřílených nábojnic, neboť druhý díl oproti originálu nezůstává nijak pozadu; jenomže pokud si chcete dělat čárky vězte, že ”jedna ruka netleská” a zrovna tady by se aplaus čas od času docela hodil.

Začněme příběhem, který je poměrně zajímavý. Hned zkraje vás však trochu zmate, protože úvodní obrazovka není regulérním zahájením děje hry, ale je částí posledního, třetího partu, přičemž každý part má ještě několik kapitol. Zdejší netradiční výpověď, jež bude svou chronologií i poté pokračovat tak trochu ve stylu Quentina Tarantina, má nicméně své kouzlo, neboť takto jste stále více zatahováni do nejasností okolo nového případu newyorské policie, na kterém jakožto Max Payne pracujete. A nitky se podaří rozplést až v samém závěru hry, ve kterém však na place nezbude mnoho rolí a většina protagonistů už má svých deset sekund slávy dávno za sebou. Max, který je i zde pronásledován svou minulostí a příležitostně se dostane do zvláštního stavu ne nepodobného psychedelickým vizím z jedničky, veškeré dění suše glosuje a v tomto kontextu stojí za to zmínit, že dabing je velice povedený. Kvalitně namluveny jsou samozřejmě všechny postavy, přičemž krátké příběhové vsuvky, kde tuto zvukovou stránku ponejvíce oceníte, jsou opětovně prezentovány skrze kreslená okna s pasivními obrázky a stylovými textovými bublinami. Tahle originální koncepce je tak prvním momentem, který zasluhuje potlesk na otevřené scéně. Jistě, už to tady bylo předtím, ale stále se jedná o vkusné a nenásilné začlenění příběhu do akce, v níž se podobné motivy příliš nenosí, což se rozhodně počítá.

Audiovizuální stránka je také hodně povedená, grafické zpracování je excelentní, počítaje v to i rozličné efekty, o nichž ještě bude řeč, a samozřejmě pak hudební doprovod, který je hře ušit doslova na tělo a podtrhuje tak filmové vyznění tohoto dílka.

Max Payne 2 je hodně akční projekt a tady znovu můžeme připomenout Tarantina s jeho podařeným filmovým návratem Kill Bill. Mrtvými je totiž brzy poseta cesta, kterou se ubíráte vstříc odpovědím na otázky. Hodně otázek bude znamenat hodně mrtvých a dlužno podotknout, že jistou část z nich nebude mít na svědomí jenom vaše maličkost. Brzy se totiž dočkáte přítomnosti tajemné femme fatale jménem Mona Sax, jež bude mít s Maxem společné nejenom nepřátele… A aby to nebylo tak jednotvárné, v několika úsecích si prohodíte role a s Monou budete muset hlavnímu hrdinovi významně pomoci z trablů. Na tomto místě se sluší připomenout, že vedle Mony se na scéně objeví také pár už od pohledu snadno zapomenutelných individuí, se kterými můžete táhnout svou káru dál, škoda jen, že jejich chování nelze nějak usměrnit a smrt si je tak ve zdejším hektickém akčním maratónu dříve či později najde.

Čímž se tak nějak mohu obšírněji rozhovořit na téma herní interakce, která vedle shora uvedeného vítaného rozšíření řad vašeho fanklubu nabízí i řadu zcela nových vychytávek. Vedle obvyklého prohledávání skříní, skříněk a šuplíků, kde se čas od času nadějete schované munice či medikamentů, se dočkáte spousty předmětů na scéně (např. rozličné bedny, židle, zástěny, police apod.), za které se dá dílem schovat a hlavně mají skvěle implementovaný fyzikální model pro moment, kdy přijdou do kontaktu s nějakou osobou či střelbou. Vše se naprosto realisticky hroutí, odráží, posouvá, kutálí, zkrátka radost pohledět. Náboje zanechávají klasicky stopy ve zdech (i když okna či světla nejdou rozstřelit) a pokud někoho zlikvidujete, zůstane tu memento v podobě krvavé šmouhy. V souvislosti s fyzikálním projevem pak musím podruhé zatleskat tvůrcům za to, co předvedli s těly postav, jejichž esenciální podstata se odebrala za řeku Styx. Už jenom moment, kdy jsou během přestřelky smrtelně zraněni je výtečně animačně ztvárněn a poté se tito neméně realisticky formují do pozice plně zohledňující okolní prostředí, takže takto kupř. jeden leží na stole, s tělem napůl přepadlým na zem, druhý je zase zády opřený o zeď s rukama podél, zkrátka vše vyhlíží jako po skutečné přestřelce se skutečnými mrtvými. Bravo.

Bohužel s tímhle až tak dobře nekoresponduje motion-capturing všech zúčastněných, který výše uvedený klad tak trochu sráží. Nepřátelé se tu pohybují jako v nějaké doomovce, tedy po obraze občas poletují doslova jako vylekaní moli, a Max také zrovna neexceluje - a to ani v nabídce pohybových činností, kde vedle občas docela otravného skákání a přikrčení na místě najdeme toliko běh a jinak špičkově představený bullet-time, o němž bude samozřejmě řeč v samostatném odstavci.

Max Payne je pohříchu neuvěřitelně lineární hra. Sic procházíte veskrze pěkně navrženými interiéry, ale jejich struktura nabízí povětšinou jenom jedinou cestu vpřed, jediné otevřené dveře. Je pravdou, že to tak neztrácí nic ze svého tempa, hra je i díky tomu poměrně dosti dynamická a stále se něco děje, těžko kdy zabloudíte. Ale nelze opomenout, že si to díky citovanému tvůrci hodně zjednodušují, navrch namísto nějaké snahy o komplexní svět, ve kterém se budete moci schovávat a nahánět s protivníky, je z toho taková tak trochu obyčejná arkáda s povětšinou na vás vždy připravenými oponenty, kteří se na scéně pravidelně objevují v momentě, kdy něco uděláte, či klasicky překročíte určitý bod. Inu budiž. Ale v tom případě už těžko obstojí AI, jež má kupř. oproti nedávno vydanému Halo hodně co dohánět. Zase platí roky osvědčené schéma, že co nemají nepřátelé na kvalitě, vynahrazují na kvantitě, díky čemuž vás někdy dokážou opravdu nemilosrdně zašlapat v prach. Ale vy z něj vstanete vždy s lehkostí, neboť díky vstřícnému systému z jedničky, tedy uložení v jakýkoliv vámi vybraný moment, se přes každý kritický úsek za chvíli překlenete. Po mrtvých ještě sesbírat munici, nově i medikamenty a hurá do další místnosti, kde vás čeká nemlich to samé. Bohužel, Max Payne je stejně jako jednička tak trochu monotónní představení, jemuž citelně chybí větší propracovanost v oblasti aktivit hlavního hrdiny - obvyklé vyhlížení, potažmo střelba zpoza rohu, opatrný postup podél stěn nebo v přikrčení pro lepší krytí, na druhou stranu ukázkově zpracovaný bullet-time mne tady donutil potřetí a naposledy zatleskat umění tvůrců.